Koule, která padá v jednu

Od roku 1833 spouští v Greenwichi ve třináct hodin z ráhna červenou kouli. Je to nejpomalejší způsob, jaký kdy kdo vymyslel k oznamování času, a také ten nejpoctivější.

Napsala Ilse Marrow · 7 minut · Přečíst na webu

Každé odpoledne pět minut před jednou vyjede červená koule do poloviny stožáru na střeše Flamsteed House v Greenwichi a zastaví se. Dvě minuty před jednou vyjede až na vrchol. Přesně v jednu hodinu spadne.¹ To je celé představení a takto se opakuje od roku 1833.

Ve čtvrtek, kdy jsem se na ni šla podívat, nás na nádvoří dole bylo asi čtyřicet; většina z nás zvedala telefony a natáčela kouli, jak dělá to, co koule dělávají.

Přišla jsem se podívat na hodiny bez ciferníku. Časová koule oznamuje jednou denně přesný čas každému, kdo ji vidí, a dělá to beze zvuku. Netiká, nebije, nemá ručičky. Pět minut se připravuje a pak vám na méně než vteřinu sdělí něco přesného.² Byla určena lidem, kteří tu vteřinu potřebovali víc než cokoli jiného, co by jim hodiny mohly říct.

Hodiny pro lodě

Lidé, pro které ji postavili, byli na řece. Ve třicátých letech devatenáctého století byla Temže pod Greenwichem plná lodí, které se chystaly vyplout na moře na celé měsíce, a každá z nich vezla chronometr: těžké, pečlivě seřízené hodinky uložené v kardanově zavěšené schránce, nastavené na greenwichský čas a udržující si ho po celou plavbu, nakolik to jen šlo.

Důvodem je zeměpisná délka. Navigátor může podle Slunce určit místní poledne — okamžik, kdy je nejvýš — ať se loď nachází kdekoli. Pokud chronometr ukazuje, že místní poledne nastalo v Greenwichi ve čtvrt na tři, loď je o dvě a čtvrt hodiny otáčení Země na západ; a protože se Země otočí o patnáct stupňů za hodinu, znamená to třiatřicet a tři čtvrtě stupně západně od Greenwiche. Každé čtyři minuty rozdílu odpovídá jeden stupeň. Metoda je jednoduchá. Všechno závisí na hodinkách.

Hodinky tedy musí jít správně, nebo se alespoň musí vědět, jak přesně se mýlí.³ Jednosekundová chyba chronometru znamená patnáct úhlových vteřin v poloze, což na rovníku odpovídá asi čtvrtině námořní míle.⁴ Hodinky, které se denně rozcházejí o několik vteřin, po měsíci posunou loď nenápadně o celé míle; a právě míle rozhodují o tom, zda loď vpluje do přístavu, nebo narazí na skály vedle něj.

Než se objevila koule, kapitán, který chtěl porovnat svůj chronometr s greenwichským časem, ho musel poslat na břeh, nebo tam poslat důstojníka s kapesními hodinkami, aby je porovnal s hodinami observatoře a vesloval zpátky s výsledkem. S choulostivým přístrojem se nemá dělat ani jedno. Časová koule obrátila problém naruby: místo aby se hodinky nosily za časem, vysílala čas k hodinkám přes otevřenou vodu rychlostí světla.

Nápad dostal námořní důstojník Robert Wauchope, který roku 1829 vztyčil první takovou kouli v Portsmouthu. O čtyři roky později instaloval královský astronom John Pond tu greenwichskou na střechu Flamsteed House, nejstarší budovy observatoře. S přestávkami kvůli bouřím a opravám od té doby padá.

Proč v jednu, a ne v poledne

Poledne se zdá jako samozřejmá volba. Je to hodina, podle níž astronomové měří, hodina, kterou samo Slunce vyznačuje. A právě proto ji nezvolili. V poledne byli greenwichští astronomové zaneprázdněni u svých přístrojů, měřili čas, kdy Slunce přechází přes poledník, a na obsluhu koule nemohl nikdo zůstat volný. Jedna jim dala hodinu na dokončení práce, kontrolu hodin a cestu na střechu.

Ta podivná hodina se ujala. Časové koule v jiných přístavech se řídily Greenwichem a padaly v jednu, zatímco ty ve Spojených státech, počínaje Námořní observatoří ve Washingtonu roku 1845, padaly většinou v poledne.⁵ Nikdo ve spěchu by nenavrhl veřejný časový signál podle oběda malé skupiny zaměstnanců. Jenže přesně takový ten signál byl: ne abstrakce seslaná z nebe, ale slib konkrétních lidí, kteří budou v určitý okamžik na vrcholu konkrétní budovy.

Těch pět minut varování mám raději než samotný pád. Pět minut před jednou vyjede koule do poloviny stožáru a tím dává pokyn: přestaňte s tím, co právě děláte, najděte stožár, otevřete chronometr a připravte si tužku. Dvě minuty před jednou vyjede na vrchol a vy ji sledujete. Signálem není okamžik, kdy koule dopadne, ale chvíle, kdy se začne pohybovat. Kdo se v jednu podívá jinam a pak se zase otočí, ten už ji propásl; další šance přijde až zítra.

Dělo a koule

Některá města dávala přednost hluku. V Edinburghu se od roku 1861 střílí z děla na hradě v jednu hodinu, a tak je tomu dodnes, kromě nedělí a několika svátků. Dělo funguje i v mlze, na rozdíl od koule, a dosáhne i k lidem, kteří se nedívají na tu správnou střechu. Má jednu vadu, kterou dříve či později pozná každý, kdo v Edinburghu žije: zvuk se šíří pomalu.

Zvuk se při pokojové teplotě šíří vzduchem rychlostí asi 343 metrů za sekundu. Stojíte-li kilometr od hradu, rána dorazí o tři vteřiny později; ve vzdálenosti dvou kilometrů o šest. Při seřizování kuchyňských hodin na tom nezáleží. Při určování přesnosti chronometru je to pohroma, pokud neznáte svou vzdálenost a zpoždění neodečtete.⁶ Železnice měly svůj vlastní zdroj hluku.

The startings and arrivals of the cars are now the epochs in the village day. They go and come with such regularity and precision, and their whistle can be heard so far, that the farmers set their clocks by them, and thus one well-conducted institution regulates a whole country.

Henry David Thoreau, Walden (1854), “Sounds”

Thoreau psal o trati, která vedla kolem rybníka Walden v Massachusetts. Tamní farmáři neměli observatoř; měli píšťalu, jejíž signál se zpožďoval podle toho, jak daleko od trati bydleli. Edinburgh vyřešil stejný problém obojím: časovou koulí na Nelsonově pomníku na Calton Hill, kterou mohly vidět lodě v zálivu Firth of Forth, a dělem pro všechny ostatní.

Kouli je vidět, ne slyšet. Z druhého břehu řeky v Greenwichi dorazí světlo za miliontiny vteřiny, což není zpoždění, které by mohl kterýkoli námořník změřit. To jsem myslela tím, že je poctivá. Koule nevyžaduje žádné korekce. Každý, kdo vidí, jak se začne snášet dolů, ji spatří ve stejném okamžiku, ať stojí kdekoli — pokud ji vůbec může vidět.

I koule má své vady. Není vidět v noci, v mlze ani v prudkém dešti a za velmi větrných dnů se nevytahuje, protože koule, která se za vichřice pohybuje po stožáru nahoru a dolů, ohrožuje stožár i lidi pod ním. Dělo lze vystřelit za každého počasí. Kouli je třeba věřit, a možná právě proto jich zůstalo tak málo.

Dráty

Telegraf změnil smysl časové koule. Přibližně do roku 1850 mohla koule oznamovat pouze čas na hodinách vedle sebe. S drátem mohla oznamovat čas hodin, které byly daleko, a to bez toho, aby kdokoli na místě potřeboval vědět, kolik je.

Nejlepším příkladem je Deal na pobřeží Kentu, kde lodě čekaly v Downs, chráněných vodách mezi pobřežím a písečnými mělčinami Goodwin Sands, na vítr, který by je zanesl dolů průlivem La Manche. Roku 1855 dostala stará signální věž Admirality na nábřeží časovou kouli a od té doby padala v jednu, když z Greenwiche, vzdáleného asi sto kilometrů, dorazil elektrický signál. Správce v Dealu ji vytáhl pět minut před jednou a dvě minuty před jednou, přesně jako v Greenwichi, a pak čekal, až ji drát uvolní.⁷ S přestávkami fungovala až do roku 1927.

Železnice už zjistily, že se snáz provozuje jeden čas než mnoho různých. Great Western Railway používala na své trati londýnský čas od listopadu 1840 a roku 1847 doporučila Železniční zúčtovací komora všem svým členským společnostem totéž. Británie nějakou dobu žila podle dvou časů zároveň: železničního a toho, který každému městu určovalo Slunce. Hodiny na burze v Corn Street v Bristolu mají dodnes dvě minutové ručičky, vzdálené od sebe asi deset minut, jednu pro Bristol a druhou pro Londýn. Greenwichský čas se stal zákonným časem Velké Británie až roku 1880.

There was even railway time observed in clocks, as if the sun itself had given in.

Charles Dickens, Dombey and Son (1848), chapter 15

Dickens to napsal jako stížnost na londýnskou čtvrť rozkopanou kvůli železnici. Dnes je to výstižný popis toho, co časová koule a její drát způsobily: Slunce se nevzdalo, ale přehlasovaly ho hodiny v budově na kopci.

K čemu je koule dnes

Rádio učinilo časovou kouli zbytečnou. Od roku 1924 vysílala BBC před celou šest krátkých pípnutí a loď mohla slyšet greenwichský čas všude, kam dosáhl signál — v mlze, v noci, aniž by bylo třeba zahlédnout stožár. Přesnost chronometrů se určovala podle rádia, pak podle satelitů a dnes většina světa přebírá čas z atomových hodin, aniž by nad tím přemýšlela; je to součást telefonu, kterým kouli natáčela.

A přece koule dál padají. V Lytteltonu, přístavu novozélandského Christchurch, poškodila časovou stanici postavenou roku 1876 zemětřesení v letech 2010 a 2011 a její věž se zřítila při dotřesu toho června. Byla znovu postavena a v listopadu 2018 znovu otevřena.⁸ V Lytteltonu ji nikdo nepotřeboval k seřizování chronometru. Přesto ji znovu postavili, jako když opravujete hodiny po prarodičích: ne proto, že potřebujete vědět, kolik je, ale protože to byly právě ty hodiny, které to vždycky říkaly.

Nejslavnější časová koule na světě čas vůbec neoznamuje. Od poslední noci roku 1907 se na Times Square v New Yorku spouští koule po tyči dolů, aby označila začátek nového roku. Je to časová koule obrácená vzhůru nohama: minutu se pomalu pohybuje a dorazí o půlnoci, místo aby čekala nahoře a spadla v jednu. Ale její gramatika je stejná. Všichni hledí na jednu věc v jednom okamžiku a shodnou se.

Pět minut varování

Po pádu jsem zůstala na nádvoří. Většina lidí z davu odešla hned, jako po ohňostroji. Koule spočívala dole u paty stožáru a muž vedle mě si podle ní zkontroloval hodinky a pak, myslím, i telefon a spokojeně přikývl, jako by obojí obstálo.

Koule ve skutečnosti neukazuje čas. Každý na tom nádvoří měl v kapse čas s přesností na milisekundu. Dává něco vzácnějšího: pět minut, během nichž se skupina cizích lidí shodne, že bude sledovat totéž, a potom jeden okamžik, který je pro všechny naprosto stejný. Varování je důležitější než pád. Signál, na který se musíte připravit, nejspíš zachytíte.

Začala jsem si vytvářet vlastní malou obdobu. V pracovní den pět minut před jednou přestanu psát a v jednu zase začnu. Nedělá to ze mě dochvilnější člověka. Dává to dni střed, což dokáže víc než většina hodin.