Kuchyňské hodiny jdou o čtyři minuty napřed

Každá domácnost má hodiny, které jsou schválně nastavené špatně. O drobných lžích, které si vyprávíme o čase, a o tom, proč fungují.

Napsala Ilse Marrow · 1 minuta · Přečíst na webu

Hodiny v mé kuchyni jdou o čtyři minuty napřed. Vím to já, ví to každý, kdo kdy v tom bytě přespal, a přesto každé ráno plní svůj úkol: podívám se na ně, vidím, že jdu pozdě, pospíším si, a přijdu včas. Hodiny, o nichž všichni vědí, že jdou špatně, by měly být k ničemu. Ty moje jsou nejužitečnější věcí v místnosti.

Lež, která funguje

Zeptala jsem se kolem sebe a skoro každý, koho znám, má podobné hodiny. Moje sestra má v autě hodiny posunuté o sedm minut napřed. Jedna kolegyně má všechny hodiny v domě posunuté o deset minut napřed kromě těch v ložnici, které jdou přesně, „abych mohla spát“. Pekař v ulici za tržištěm má hodiny nad pecí posunuté o tři minuty napřed a takhle to dělá už třicet let, ačkoli mi nedokázal říct proč.¹

Zajímá mě, že ta lež funguje ještě dlouho poté, co ji člověk prokoukne. Člověk by si řekl, že když vím, že hodiny jdou o čtyři minuty napřed, stačí ty čtyři minuty odečíst a můžu být v klidu. Jenže ne. Odečítání vyžaduje úsilí a v prvních ranních minutách mi žádné nezbývá. Ty hodiny jsou rychlejší než moje počítání, a tak vítězí.

Čas, se kterým se dá přít

Myslím, že v tom hraje roli ještě něco jiného. Hodiny, které jdou naprosto přesně, jsou autorita: není jim co říct. Hodiny, které jdou trochu špatně, jsou společníkem. Mají svou povahu. Můžete se s nimi přít, něco jim zamumlat, odpustit jim. Patří do domácnosti způsobem, jakým do ní nikdy nebude patřit čas v telefonu, přesný na sekundu a stejný pro všechny.

Veřejné hodiny mají jít přesně a měly by. Trajekt by bez nich nebyl ničím. Ale hodiny, které máme doma, smějí být naše, a protože jsou naše, smějí jít špatně právě po našem.

Přemýšlela jsem, že bych ty svoje nastavila správně. Rozhodla jsem se, že to neudělám. Po zbytek života bych chodila o čtyři minuty pozdě.